Darek Hurónský |
|
| | Kterak jsme na CeBit jeli aneb germánií na otočku |
| Vydáno dne: | 11.03.2005 |
| Zobrazeno celkem: | 11000 |
| Počet příspěvků v diskusi: | 17  |
| Průměrné hodnocení: |
|
| | |
|
Byl jsem naší velectěnou redakcí osloven, abych i v těchto veselých dobách, kdy se svět raduje z nových telefonů, povyprávěl o věcech nepříliš radostných. Budu vám tedy vyprávět o cestě po dlouhých německých dálnicích, o německém stylu života a o německých policistech čerpajíce ze svých zápisků, které jsem si dělal v autě.
Předehra
Germánie
Dohra
Mé rozhodnutí vydat se na cestu neznámými končinami uzrálo v hlavě po příchodu do opuštěného studijního pokoje na kolejích. Prázdná postel, v koši plesnivé zbytky jídla a na stole rozdělaná práce do školy nebyly moc příjemnou vyhlídkou na další dny. Po krátkém přemýšlení a brouzdání po SiemensManii jsem vzal do rukou telefon, vytočil weitlessovo číslo a s přemlouvacím aktem mně vlastním jsem ho ukecával, abych mohl jet s ním a romulusem na CeBIT do Německa. Weitless si mně vyslechnul s jeho ledovým klidem a po mém slibu, že se budu chovat slušně, že nebudu v autě kouřit, pít alkoholické nápoje, provozovat intimní záležitosti a mluvit jim do řízení auta, jsem byl přijat jako člen posádky. Ve dvě ráno jsou prý u mně a ať nezaspím.
Tak. Bezva. No ale co dál? Mám si něco nakoupit na cestu, nebo si mám kupovat něco k jídlu až v Německu? Opět o tom rozhodnul telefonát Weitlessovi, který mi s ledovým klidem jemu vlastním řekl, že si bere krabici müssli tyčinek a 4 litry tekutin, ale že si sami někde něco koupí cestou na hranice a že si tedy teď nic chodit kupovat nemusím. Poděkoval jsem tomuto chytrému muži, převléknul se do pyžamového kostýmu a šel si lehnout.
Ve tři hodiny ráno troubí před domem klakson auta nějakou mexickou melodii. Koukám z okna a tam stojí mávající kluci. Poznávám Romuluse s Weitlessem jak ukazují do mých ospalých očí nějaká gesta. Ve chvilce chápu, že už jsem měl být oblečený a stát na chodníku u auta. Rychle se tedy oblékám a vybíhám z domu k nim. Sedáme do auta a vyjíždíme na nákupy do Tesca, kde mají nonstop otevřeno. Je to podivný pocit, procházet se o půl čtvrté ráno uličkami v obchoďáku a vybírat si zboží za pohledu ospalého personálu. Nakupujeme si zákusky, rohlíky, salámy a jdeme pojíst do auta, vše doprovázeno bedlivým pohledem noční ochranky. Romana napadne, že bychom mohli zkusit odejít bez placení, ale vzhledem k velké popularitě SiemenManie tento nápad zavrhujeme v představách ohromných titulků v nejmenovaných bulvárních plátcích. S kluky bude ještě asi legrace...
Cesta na hranice probíhá poměrně klidně. Weitless i já klimbáme a Romulus řídí. Podivné oživení začíná, když naše auto vjíždí do městečka Dubí u Teplic. Těšíme se jako malí jardové na velkou exhibici svůdných těl polooblečených děvčat, ale k naší smůle se nic nekoná. Uvědomujeme si, že kolem páté ráno asi nikdo nechce využívat těchto nabízených služeb a proto i děvčata spí a výlohy jsou zhasnuté.
Po chvíli přijíždíme na hranice Cínovec. Všude plno sněhu a redakční automobil - 11 let stará Toyota na letních pneumatikách si pomalu, ale statečně razí cestu na namrzlé vozovce. Překračujeme hranice pouze na občanky.
Před Drážďanami se začne Romulus podivně ošívat, zvláštně hekat a pohyb našeho vozidla se zdá býti nekoordinovaný. Usoudíme, že Roman mele z posledního a usíná. Vyžene mně ze zadního sedadla, kde okamžitě zaujímá ležící polohu. Na jeho místo sedá čilý a odpočatý Weitless, vytáhne si brambůrky a pustí si deutsche pop. Vystartujeme na jedničku a směrujeme ho na dálnici. Tady teprve začíná ta pravá germánská cesta.
 
Zatím čilý romulus | Potom již čilý Weitless
Předehra
Germánie
Dohra
|
Články 
![](\"ikony/invisible.gif\"){kind=small}
