Darek Hurónský |
|
| | Kterak jsme na CeBit jeli aneb germánií na otočku |
| Vydáno dne: | 11.03.2005 |
| Zobrazeno celkem: | 11002 |
| Počet příspěvků v diskusi: | 17  |
| Průměrné hodnocení: |
|
| | |
|
Předehra
Germánie
Dohra
Německé dálnice jsou na trase Drážďany, Lipsko, Hall, Madgeburg, Hannover jedna velká a dlouhá nuda. Pro lidi neznalých poměrů, mezi které jsme se řadili, může tato cesta znamenat smrtelné nebezpečí, pokud jede sám a nemá se s kým střídat (pokud jede jako kluci až z Brna do Hannoveru na otočku). Jediné co vidíte je nekonečná rovina, stožáry větrných elektráren, které jsou rozesety opravdu po celé trase až do Hannoveru (já sám jich napočítal 156995 a to jsem je nestihnul všechny díky Weitlessově rychlosti). Představte si několik hodin a stovky kilometrů ten samý obrázek - rovina, rovina, rovina, vrtule elektráren, rovina, rovina, vrtule, vrtule, vrtule, rovina....odbočka na další dálnici č.14, rovina, rovina, vrtule, vrtule, rovina a tak bych mohl komentovat celých 500km.
Nic víc než rovina a vrtule
Brzy zjišťujeme problém s ostřikovači předního skla. Zastavujeme na odpočívadle a procitnuvší Romulus se dal do profoukávání hadiček. Weitless odbíhá se slovy, že už asi praskne a že si přece nenechá vyvalit bok. Po chvíli se vrací, že v takové zimě má snad také zamrzlé hadičky a dá se do podivného zahřívacího tance.
Uběhne asi 10 minut. Romulus stále fouká do hadiček a Weitless stále poskakuje jako tajtrlík. Za velkého klení práskne Roman s víkem motoru a s brbláním si sedá do vozu. Chápeme, že je asi po všem a výkon se nezdařil. Totéž je vidět i na Weitlessovi, který si sedá velmi pomalu (nevím proč). Vyrážíme na dálnici. Nálada v autě je klidná, takřka tichá, řekl bych až pohřební. Dostávám nápad fotografovat dění na dálnici. Nic jiného se stejně nedá dělat, protože jsou vidět jen samé vrtule. Vytahuju fotoaparát a vytasí se mi vzpomínky na Čínu. Cítím jak mi schází Chit-Mi-Ho, můj průvodce a kamarád. Zaháním vzpomínky a začínám fotit.
Kolekce dálničních fotografií
Předjíždí nás policejní vůz a já mám nápad. Udělám si jejich fotku. Bohužel to nebyl zrovna nejlepší nápad. Policie nás v momentě zastavuje červeným terčíkem a blikáním majáků. Zastavujeme u krajnice za lamentování Weitlesse, že vážně praskne.
Přichází k nám zavalitý bloňdatý policista a německy (jak vlastně jinak) se nás dotazuje, proč fotíme jejich vůz. Lámanou angličtinou mu Romulus odpovídá, že se kolega nudí a tak vymýšlí blbosti. Policista mi ukazuje na foťák a ať z něj vytáhnu film, že jej chce zničit. Krčím rameny a Romulus vysvětluje, že je to vše na kartě. Policista říká, ať tedy vytáhnu kartu, já mu jí podávám, on jí namíří proti slunci a podá mi jí zpět se slovy, že je "kaput" (tomu jsem rozuměl). Opět krčím rameny a dávám kartu zpět do fotoaparátu. Policista zasalutuje a odjíždí ve svém voze. Zřejmě se k němu nedostala skutečnost, že digitální fotoaparáty majíce paměťové karty a ne kinofilmy nemohou tudíž být osvětleny. Mno, dobře, přiznávám. Tuhle historku jsem trošku přibarvil.
Zastavujeme u dalšího odpočívadla, kde je malá budova sloužíci jako WC. Weitless pomalým krokem odchází ke dveřím s panáčkem. Po chvíli se vrací veselý a od pohledu vyrovnaný. Říká, že doposud neviděl hliníkovou toaletu, mušli a ani umyvadlo. Zřejmě německá hygiena. Vytahujeme svačiny a s chutí se zakusujeme do jídla. Dívám se, jak je po celém parkovišti snad na každém metru několik odpadkových košů. Zřejmě německá čistota.
Redakční 11 let stará Toyota | Každý metr má svůj odpadkový koš i dva
Dojídáme. Do Hannoveru nám zbývá už jen 120 km a CeBIT se blíží. Opět vyjíždíme na dálnici, kterou pro změnu lemují stožáry větrných elektráren a všude dokola je překrásná rovina.
Po více jak hodině přijíždíme do Hannoveru a hledáme Messe, tedy výstaviště jak zkušeně poznamenává Romulus, který si toto slovo před odjezdem našel ve slovníku. To nacházíme v obležení tisícovek automobilů, ale my neváháme a s typickou českou mrštností zabíráme volné místo na střeše parkovacího domu. Divíme se, že se za parkoviště neplatí, Weitless dokonce obdivně pochvaluje německou pohostinnost. Jakmile však sejdeme ze schodů, zahlédneme dvě dlouhé fronty u dvou modrých sloupků. Weitless se dovtípil, že jsou to parkovací automaty a s nevybraným slovníkem bere zpět svá slova o pohostinnosti.
Vešli jsme do vestibulu výstaviště. Weitless s Romulusem se odebrali k okénku s nápisem "PRESS" vyzvednout si své novinářské vstupenky. Mně nezbývalo, než si zaplatit lidových 37,- EUR. Rozhodnut stát se také novinářem vyrážím za kluky, kteří stále vyřizují své vstupenky. Romulus, který tvrdil, že umí trochu anglicky, upřesňuje hostesce podrobnosti o jejich registraci, ale ta mu příliš nerozumí. Za chvíli se podařilo a kluci se začali hádat, jestli těžký katalog, který od hostesky dostali, budou nosit s sebou, nebo jej přes jeho vysokou cenu vrátí. Weitless vyhrál a Romulus se k hostesce vrátil a katalog nerad vrátil.
Nebudu zde popisovat moje poznatky z CeBITu, protože ty už popsali kluci ve svých článcích. Jen musím uznat, že jsem doposud neviděl snad velkolepější událost z oblasti výstavnictví. Na CeBITu jsme v různém pozorování, fotografování a laškování s hosteskami strávili přibližně 3,5 hodiny. Když už bylo vše zdokumentované, rozdána telefonní čísla a igelitky plné propagačního materiálu, nastal čas k návratu. Přicházíme k autu, poslední pohledy na brány CeBITu a jedeme zpět domů.
Předehra
Germánie
Dohra
|
Články 
![](\"ikony/invisible.gif\"){kind=small}
